Ukrajinské venkovy

03.11.2015 16:39

            Když jsem se v září 2012 vypravil s kamarády na Ukrajinu a do Černobylu, ani náhodou jsem nečekal, že se do této země vydám v následujících třech letech ještě patnáctkrát. Věci vzaly lehký spád a já na Ukrajině zavítal do několika měst a vesnic. Pro mě největší životní zkušenost, kterou asi nic nepředčí, je sblížení se s tamní mentalitou. Od dob, co tam jezdím, nedám na Ukrajinu dopustit.

Tento článek může navazovat na mé postřehy z Ukrajiny, které jsem spojil s knihou Nataša

 

            Ve svém románu Nataša sice popisuji vesnici Chomutec v Žytomyrské oblasti, nicméně před několika dny jsem dvakrát navštívil vesničku Vyshnyaky, která je vzdálená zhruba šedesát kilometrů jihozápadně od Kyjeva.

 

Vlakové nádraží Vyshnyaky – typicky nikdy nekončící vzdálenost mezi zastávkami

 

            Pokud chcete poznat obě tváře Ukrajiny, měli byste kromě města zvolit pro svou cestu i nějaký ten venkov. Při pohledu na průzračná a žlutá pole pod modrými nebesy se rázem vyjasňuje smysl ukrajinské vlajky.

 

Krásná louka pod modrou oblohou – symbolika ukrajinské vlajky a národní hrdosti

 

            Lidé sice z naší perspektivy možná vypadají chudě – jejich domy jsou někdy až polorozpadlé barabizny, avšak příroda obléhající lidská stavení a silnice netají své skutečné bohatství. Lidé z venkova, a je jedno, jestli se bavíme o Chomutci, Vyshnyaky nebo jiné vesnici, hospodaří na svých zahradách a farmách, jejichž plody jezdívají prodávat do větších měst.

 

Mezi lidmi a přírodou se skrývá vskutku nefalšované bohatství

 

            Nebo samozřejmě se za práci dojíždí. Mohlo by se zdát, že cena vlaku třeba z Kyjeva do Vyshnyaky vyjde na asi deset hřiven, což je v momentálním kurzu okolo patnácti korun, je nanejvýš směšná. Ovšem pokud obyvatelé zde mají svůj čistý příjem v nejlepším případě tak dva tisíce korun (na výjimky)? Pokud je tento odhad blízko pravdě, pak si tady žádnou vtipnou kaši neservírujeme.

            Téměř výhradním způsobem dopravy do těchto tajemných, ale přesto krásných, ukrajinských zákoutí jsou elektrické vlaky (Ukrajinci tomu říkají „električka“). V mnohých jiných místech jsou vzdálenosti zkracovány pochopitelně autobusem nebo “Maršutkou“ (minibus).

            Když jsme s přítelkyní dojeli do Vyshnyaky, ihned jsme zabloudili. Nebylo by však pravé Ukrajiny, kdyby svou pomoc nenabídla místní důchodkyně. Co mne příjemně překvapilo, byl fakt, že paní mluvila plynule Ukrajinsky, s čímž se na Ukrajině setkávám spíše smíšeně. Nakonec i Kyjev je totiž velice silnou rusky mluvící komunitou. Stará paní potvrdila to, s čím se na Ukrajině setkávám běžně: nevím proč, ale Čechy tu mají prostě rádi. Ochotná stařenka spustila svůj příběh o tom, jak nás (spletla si rok) v roce 1966 nebo 1967 napadli a okupovali. Povídala, že před onou invazí jezdili Češi na Ukrajinu poměrně často, o čemž vyprávím i ve své knížce, ale během okupace jsme již ztratili zájem a ji to nepřekvapuje.

            K ukrajinským vesnicím sice patří chudoba, ale rozhodně se k tomu neřadí hlad. Co se mi na mentalitě zdejších, venkovských, lidí opravdu zamlouvá? Pochopil jsem, že nesklizená pole berou jako dar přírody. Ve svých podmínkách jsou tito lidé zvyklí tvořit si zásoby potravin pro doby, kdy slunce hospodárnou půdu svými paprsky neohřeje. A k té chudobě, copak člověk potřebuje drahé oblečení, luxusní barák nebo výstavní auto k tomu, aby byl šťastný? Především Ukrajina mne změnila natolik, že odpovím jasně NE! Nepotřebuji oblečení za tisíce ani dům, který mi budou všichni okolo závidět, abych byl bohatým. Asi by se ze mě stal jen ničeho nedocenitelný boháč.

            Co je na ukrajinských venkovech trochu riskantní? Možná to jsou vaše ústa, která lehce prozradí, že jste cizinec. Nebojte se však rizika „prozrazení,“ protože ukrajinský venkovský lid je velice přátelský. Je jasné, že pokud ukradnete sedlákovi slepici, auto nebo dceru, že se s ním asi nespřátelíte – ne že bych to měl vyzkoušené, ani nedám ruku do ohně za to, že vám nehrozí riziko, aby mne pak někdo nežaloval, že tu někomu dávám rady a garantuji bezpečí v ukrajinských vesnicích. Docela si však po zkušenostech z Ukrajiny, které mám, troufnu odhadnout, že pokud dáte najevo svou státní příslušnost, budete v pohledu venkovanů tak trochu exotem, protože turisté na ukrajinské vesnice normálně a zkrátka nejezdí. Z tohoto důvodu, i když je to můj subjektivní názor, se snažím „zapadnout“ mezi ostatní a tím exotem nebýt.

            Pokud chcete zažít styl ukrajinského života, alespoň na chvíli, doporučuji se vydat do nějakého města a poté vlakem dojet téměř kamkoliv. Vrátit se vlakem zpět do města zase není takovým problémem. Nicméně ukrajinské vesnice jsou často nesmírně protáhlé a pro takovou návštěvu by se hodilo spíše kolo. Autem se nemusíte dostat všude kvůli místy špatnému terénu. Pro takový zážitek se klidně může hodit i Ukrajina Zakarpatská, která není z Česka daleko. Pokud tak učiníte, doporučuji navštívit vzdálenější Lvov, který za pohled určitě stojí.

 

 

Typické stavby v ukrajinských vesnicích

 

            Venkov je dobrá alternativa proti v létě rozpáleným městům. Současná situace je na Ukrajině poměrně vypjatá a blízko vesnic se tu a tam nacházejí vojenské základny. Jelikož se nyní Ukrajina cítí ohrožena Ruskem, jsou tato zařízení velice aktivní. Například u vesnice Vyshnyaky je nedaleko vojenské letiště. V jeden den nám nad hlavami svištěly stíhací letouny, které téměř česaly korunky stromů v lesích, jak byly nízko. Ohledně ubytování jsem kdysi slyšel, že pokud zaklepete u domu na venkově, tak vás pohostí. Samozřejmě za nějakou tu minci, ideálně v Dolarech. No, já bych tomu sice možná věřil, nicméně to nedoporučuji, stejně jako bych nezkoušel podplatit tamní policii, protože i když je korupce v této zemi velmi vysoká, pokud máte štěstí jako já, tak určitě narazíte na jednoho neúplatného z mála.

            Ukrajinský venkov je místo, které více než jiné spouští tok mých myšlenek a já si vždycky v jejich závěrech pokládám stejnou otázku: „copak my žijeme tak těžce?“ Pořád slýchám z různých stran (a byl jsem stejný), že žijeme špatně a máme to těžké. Netvrdím, že žijeme pohodovým životem, protože si to ani nemyslím, ale lidé tam, za hranicemi na východ, žijí v podmínkách podstatně ztíženějších a oni si nad nimi nepobrečí. Berou život takový, jaký je. A i z mála toho, co mají, na vás nezapomenou a chtějí být dobrými hostiteli. I v těchto koutech Ukrajiny, i když jsou tyto kouty v noci tmavší ale přes den barevnější, jsou obyvatelé vedle své skromnosti pracovití a důmyslní.

            A na závěr: proč tak moc podporuji Ukrajinu? Za dob od Sovětského svazu se tady moc nezměnilo. Ta bída na Ukrajině je důsledek vládnutí elit z Kremlu, pro které nebyla Ukrajina nikdy dosti vzácná. Korupce se v této zemi rozrostla svévolně jako houby po dešti. U málo placených lidí se snažím pochopit, že berou úplatky – policisté, průvodčí ve vlaku… Ukrajina potřebuje investice do své ekonomiky, infrastruktury a vzdělání. Moskva nepřinesla nic pozitivního, ten ekonomický rozdíl mezi Ukrajinou a námi je z velké části ruským rukopisem, i když mnoho problémů si Ukrajinci vyrobili sami. Evropská unie si své peníze hlídá, aby se investovaly skutečně tam, kam je potřeba. Můžeme být skeptiky, ale podívejte se jen v ČR – cyklostezky, zateplení škol, opravy silnic – mnohdy tam vidíme vlajku EU. Nevybízím k fandění EU nýbrž k pokoře. Na základě toho, co jsem na Ukrajině viděl, jen přemýšlím, co může být pro Ukrajinu vhodné. A pokud se rozhodla „odpoutat se“ od Ruska, pak musí sama vědět, proč to dělá. A postavit se Rusku, to vyžaduje skutečnou touhu po změně. Proto si myslím, že v tom Ukrajině musíme pomoci…

           

Samozřejmě menší propagace mé knížky Nataša také spojena s Ukrajinou

Stránky ke knize

 

http://natasa.xf.cz/

 

Knihu je možnou koupit zde

 

http://www.palmknihy.cz/natasa-152488.html?___SID=U

 

 Tento článek vznikl pro web Sůvička  http://www.suvicka.cz/?p=40106